Recenze hry: Hitman: Blood Money

Ave María
Konečně na odpočinku. Už několikrát jsem zvažoval, že své práce pro Agenturu definitivně nechám. Poté, co jsem zjistil spoustu informací o své temné minulosti (v Hitman: Codename 47), jsem se rozhodl ukončit kariéru nájemného zabijáka a uchýlit se na sicilský ostrov Gontranno, kde bych při rozmluvách s pastorem, otcem Vittoriem, konečně nalezl vytoužený klid. Ale má minulost si mne našla i zde (v Hitman 2: Silent Assassin). Někdy mi některé mé dřívější mise nedali spát (v Hitman: Contracts) a já se nakonec rozhodl se do Agentury vrátit, tentokrát definitivně naposledy.

Grátia plena
Hitman: Blood Money je čtvrtou částí third person akční série s nájemným zabijákem v hlavní roli. Od doby, kdy pod taktovkou dánských IO Interactive (mimo této série také autorů Freedom Fighters, Kane & Lynch) spatřil tento antihrdina světlo světa, uplynulo již hodně vody, první díl vyšel ke konci roku 2000. Hitman se vrací naposledy s velkou slávou a v pravděpodobně nejlepším díle celé série. Stejně jako v minulosti dostane od Agentury zadáno spoustu různorodých úkolů jako odstranění drogových bosů a zkorumpovaných politiků s vraždou na krku, ale také ochranu důležitých osob nebo velice zajímavou záchranu agenta, drženého na vládní klinice pod sedativy. Bude jen na vás, jak je v jeho kůži splníte. Hitman je sice akční hra, nicméně spíše než zběsilou střelbu po všem, co se pohne, využijete nenápadnost, plížení, vyhazování pojistek, převlékání se za jiné osoby a podobné skopičiny. V každé misi mezi vámi a cílem totiž stojí velká přesila. Záměrně jsem nepoužil slova „nepřátel“, protože dokud nepřátelství neprojevíte vy, tak si žijí vlastním životem a vás sice vyhodí z hlídaných míst, nicméně střílet začnou až při opakovaném narušení takových oblastí. Ne že by mise nešly vůbec projít za použití hrubé síly, ale neodbytně budete mít pocit, že to není ono, navíc na vyšší obtížnosti už by to byl docela problém. Pokud uspíte jednoho strážného venku, proniknete do přísně střeženého prostoru v jeho uniformě a zabijete střeženou osobu tak, aby všechno vypadalo jako nešťastná náhoda, a konečně nenápadně vyklidíte pozice, budete mít ze své „práce“ daleko lepší pocit.

Dóminus tecum
Jako nájemný zabiják máte k dispozici v prvé řadě spoustu zbraní (několik druhů pistolí, poloautomatů, útočných pušek, sniperek a brokovnic), z nichž téměř každou můžete na rozdíl od minulých dílů za finanční obnos speciálně nakonfigurovat (různé typy munice, ramenní opěrky, optika, laserový zaměřovač, zásobníky upravené pro rychlejší nabíjení a další legrácky). Jako zbraně můžete použít také různé odložené nástroje, např. kladivo či natřelovačku hřebíků. Dále máte k dispozici strunu na škrcení nic netušících obětí, dalekohled, mince k odlákání strážných, sedativa (naprostou většinu postav nechcete zabít), jed v injekci nebo bombu s dálkovým ovladačem. Můžete si také dokoupit neprůstřelnou vestu, lepší paklíče nebo hojivé prostředky jako jsou prášky, tlumící bolest nebo injekci adrenalinu. Jednu z mých nemnohých výtek bych nasměroval k jisté schizofrenii ve vybavení Hitmana. Je sice fajn, že se můžete vybavit několika desítkami střelných zbraní a různými druhy bojového vybavení, ale opravdu nemáte za úkol postřílet co nejvíce lidí. Z tutorialové mise, která byla také obsahem dema, byste mohli mít podobný dojem, ale zdání klame, v ostatních misích moc po nikom střílet nebudete a za ručičku vás také nikdo vodit nebude. Ve většině případů tedy použijete na pár lidí sedativa, převlečete se, shodíte cíl z balkónu a utečete, aniž by vás někdo viděl při činu. Spoustu zbraní, vylepšení ani konfigurování munice tak vůbec nepoužijete. Tím spíš, že Hitman umí konečně zpacifikovat nepřítele holýma rukama (a holou hlavou) a také po vzoru Riddicka vytrhnout zbraň z ruky protivníka a následně ji použít proti němu. Další nová vychytávka je, že si můžete vzít rukojmí, využít ho jako štít a volnou rukou přes něj střílet (něco podobného bylo vidět již třeba ve Splinter Cell – Pandora Tomorrow), nebo rovněž zajímavé využití stropního poklopu u výtahu, odkud nic netušícího nešťastníka chytíte, uškrtíte a vytáhnete na střechu výtahu. Většina misí tedy stojí a padá na vašich schopnostech být nenápadný, převléci se za takovou postavu, abyste se do přísně střežených oblastí co nejnápadněji dostali, nebo využití chyb ostatních postav (v misi, kde máte zabít operního pěvce, je jeden z možných postupů vyměnění rekvizity za skutečnou zbraň, pěvec je poté odpraven nic netušícím kolegou). Síla Hitmana spočívá zejména v neuvěřitelné variabilitě řešení misí, a to jak z hlediska přístupu se zbraněmi nebo bez nich, či v co nejnenápadnějším způsobu odpravení oběti, kde na nejvhodnější chvíli můžete čekat klidně patnáct minut. Všechny postavy jsou neustále v pohybu, přechází z jedné místnosti do druhé nebo klidně i do jiných pater budov. Vůbec bych se tedy nezdráhal hru označit za téměř logickou, kde nejprve dvacet minut sledujete patrolující strážné, všímáte si čehokoli, co se může hodit (postava, odcházející sama na toaletu, alkoholici na klinice, popíjející z utajených lahví, nehlídané jídlo, které můžete otrávit) a plánujete nejlepší postup a pak teprve udeříte. Pokud postup selže, tak zkusíte jiné načasování nebo úplně jiný přístup. Čím těžší obtížnost, tím je lepší umělá inteligence strážných, která je mimochodem tentokrát konečně věrohodná. Na vyšší obtížnosti vám také méně asistuje Agentura a sníží se počet možných uložení pozice hry (na nejnižší neomezen, na nejvyšší v misi nemůžete ukládat), které máte k dispozici. Výborné odstupňování obtížností také přispívá spolu s rozličnými postupy v misích ke znovuhratelnosti, protože není problém nejprve dohrát hru na nižší obtížnost, takříkajíc si ji osahat, a pak zkusit nejlepší možné postupy. Hra opět disponuje systémem hodnocení, který je více propracovanější než v minulosti, v úvahu je brán počet zabitých, nalezených těl, odhalení člověkem nebo průmyslovou kamerou, zkrátka čím lepší hodnocení, tím lepší pocit a také více peněz od Agentury. Na rozdíl od předchozích dílů se hodnocení ve formě tzv. „notoriety“ přenáší do dalších misí (notoriety je hodnota od 0 do 100 a v podstatě určuje pravděpodobnost, že budete v další misi díky spoustě zanechaných stop více podezřelí, ať už policii či běžným osobám). Hodnota notoriety se ovšem dá na konci každé mise za peníze snížit a vzhledem k tomu, že není co kupovat a peněz je habaděj, zůstal tento výborný nápad dost nevyužitý.

Amen
Hitman disponuje famózním grafickým zpracováním vlastní výroby. V misi, kde se na ulici plynule pohybuje snad několik stovek postav, jsem jenom kroutil hlavou. Pohled z vlastních očí, do kterého se můžete kdykoli přepnout, má sice ještě nějaké mouchy, ale vzhledem k tomu, že jej užijete jen u střelby (a o tu tady jaksi moc nejde), to zase tolik nevadí. O hudební stránku věci se opět postaral Jesper Kyd a stvořil stejně jako v minulých dílech naprosté umělecké dílo. Klasické requiem Ave María, které krásně spojuje prolog a poslední navíc neuvěřitelně symbolickou misi, dělá s atmosférou divy. Retrospektivně vyprávěný příběh, (nejen) díky kterému hra dokonale graduje směrem k vynikajícímu finále, je opravdu výborný. Technická stránka věci v zásadě nemá slabinu, těch pár chyb, které Hitman na počátku měl, autoři opravili dvěma opravnými soubory, které si můžete do hry stáhnout. Ve výsledku se jedná o výborně vybalancovaný vrchol celé série, který se zbavil téměř všech chyb svých předchůdců, zůstala jen již popisovaná schizofrenie zbraní a diskutabilní „notoriety“. Díky odstupňované obtížnosti si na své přijdou jak nováčci, tak ztělesnění Leonové. Hitman: Blood Money je zkrátka pro každého, komu v akčních hrách chybí taktický postup, napětí a řešení problému za vynaložení minimálního množství síly.

V hodnocení zvažte fakt, zda hra, kterou hodnotíte je skutečně žánrově to, co jste chtěli hrát. Dát kupříkladu hororu nízké hodnocení jen proto, že nemáte horory rád/a je slabý argument. Hodnoťte prosím jen hry v žánru, který si rádi zahrajete