Recenze hry: Killzone

Blízká budoucnost je zase jednou plná války. Pozemské jednotky ISA (my) vs. Helghast (ti zlí). Helgani (ne nepodobní německým nacistům) jsou geneticky upravení vojáci, kteří se pod vlajkou svého vůdce snaží dobýt naši domovinu. ISA, nebo spíš to, co zbylo z lidí, se naopak snaží přežít…

Killzone je futuristická FPS akce a celkově jedna z nejzajímavějších stříleček, které pro Playstation 2 vyšly. Zajímavé je, že přes své sci-fi předpoklady hra pravděpodobně sedne i těm, kteří si normálně na sci-fi příliš nepotrpí, nepodíváme se do vesmíru, nejsou tu žádní vetřelci ani příliš futuristické technologie...

Už po shlédnutí intra jsem byl příjemně překvapen. Působivě „natočené“ záběry vám ukážou velmi surrealistický pohled na válku včetně takových věcí, jako je střílení do civilistů a popravu zajatců. Celé to navíc skvěle dobarvuje projev vůdce Helghastu ke svému „lidu“.

Začínáte s jednou postavou, ale postupem času se k vám budou přidávat další, až se vaše malé družstvo rozšíří na 4 postavy. Před každou misí si pak budete moci vybrat za koho chcete hrát a ostatní vám budou krýt záda. První z nich, Templar, je typický voják a vůdce skupiny. Je vyrovnaný a obratný s útočnou puškou. Další ze skupiny je Rico, expert na těžké zbraně. Jeho specialitou je opravdu velký kulomet s raketometem. Luger je jediná zástupkyně něžného pohlaví ve vaší skupině. Nejvíce si rozumí s tlumeným SMG nebo nožem a je vybavena infračervenými brýlemi, které se velmi hodí v méně přehledných situacích. V pozdější části hry se k vám ještě přidá Hakha, napůl člověk, napůl Helgan. Jeho výhodou je, že perfektně rozumí nepřátelským zbraním. Ty jsou v jeho rukách přesnější, než je tomu třeba u Templara a rovněž přijde vhod proto, že nepřátelských nábojů do helgastských zbraní je všude plno a můžete je tak efektivně využít. Velice příjemné je, že s každým hrdinou je hra pokaždé trochu jiná. Jednou naběhnete s Ricem do místnosti přehuštěné nepřáteli a vysvětlíte jim stručně jednou raketou, co si o nich myslíte. Podruhé se dostanete s Luger do větrací šachty nad tou samou místnosti a způsobíte chaos pomocí pár přesných kulek a dvou granátů. Je jen na vás, který styl si vám více vyhovuje a za koho budete hrát.
 
To, čím mě hra nadchla asi nejvíc je atmosféra. Je nepopsatelná. Bez nadsázky jsem ještě nikdy v žádné hře takto nepřiblížil jejímu obsahu. Může za to opravdu povedená grafika, přívětivá hratelnost, dobrá AI a v neposlední řadě zvuk. Vezmeme to tedy popořadě.
 
Grafika i nyní po více než třech letech od data vydání vypadá skvěle. Nejvíce se asi povedly interiéry, ale za zmínku stojí určitě na poměry PS2 působivé světelné efekty a stíny, výborně zpracované postavy a skvěle provedené zbraně plné detailů. Když už jsme u zbraní, je opravdu z čeho vybírat. Máte k dispozici zbraně vlastní i nepřátelské. Je tu standardní útočná puška, samopal, brokovnice, kulomet, raketomet, pistole, sniperka, granátomet, nůž, granáty a dokonce jakási příruční houfnice. Budete rovněž využívat různé stacionární zbraně.
 
Zpátky ke grafice a celkovému zpracování. Vývojáři z Guerilla Games přišli s poměrně zajímavou inovací ve zpracováním. Většina standardních FPS akcí vám nabídne klasický pohled před sebe, který vám maximálně osvěží nějakou tou animací přebíjení zbraně. Člověk však provede spoustu dalších pohybů, a tak i v Killzone při každém odjištění granátu, přebití zbraně, sprintu nebo skoku přes překážku, se budete dívat vždy tam, kam byste se dívali v reálu. V praxi to znamená, že třeba při zdolávání překážky se hrdina podívá pod nohy, kam dopadá a taky zkontroluje, o co se opírá při skoku, dále pokud si podřepne, tak se příslušně zhoupne atd. Jsou to sice předdefinované efekty, ale nic jim to neubírá na působivosti.
 
Hratelnost je na první pohled výborná. Na ten druhý ale společně s herním designem tvoří nejslabší stránku jinak téměř dokonalé hry. Problém se objeví po pár hodinách hraní. Zjistíte, že hra po vás chce stále dokola to samé. Vystřílej, otevři, vystřílej, najdi, zmáčkni, otevři, vystřílej, vystřílej, vystřílej a THE END. Další mise je prakticky to samé, jen v jiném prostředí. Tady narazíme na další malý problémek a tím je herní design. Přístav, džungle, město, laboratoře a další, přestože nejsou nikterak originálně zpracovány, jsou víceméně v pořádku. Co mne však zarazilo byl fakt, že občas se mi už zdálo, že musím chodit v kruzích. Když jsem v jedné misi potřetí narazil na prakticky stejné prostranství, měl jsem už docela pocit dejavu. Celkově tahle stereotypnost sráží jinak opravdu velice dobrou hru. Ale pojďme dál.
 
Umělá inteligence si zaslouží jednoznačně pochvalu. Protivníci se rozumně kryjí a neženou se na vás nejkratší cestou. Pokud chvíli nestřílíte, budou se snažit za pomoci krycí palby posunout blíže k vám. Můžeme být opravdu rádi, protože v žánru FPS je schopných nepřátel jako šafránu. Co se týče vašich spolubojovníků, nemám také moc co vytknout. Samozřejmě, občas udělají pořádnou botu, ale vzhledem k tomu, že jsou nesmrtelní, o ně nemusíte mít strach.
 
Nakonec tu máme zvuk. Ten dokonale podtrhuje celkový vesměs velmi pozitivní dojem ze hry. Zbraně opravdu zní jako zbraně a ne jako vrtačky. Zoufalé výkřiky spojenců i nepřátel jsou opravdu uvěřitelné a zvuky kolem vás probíhajícího konfliktu jen podtrhují skvělé ozvučení. Zajímavostí určitě je, že hudbu, která je rovněž bezva, nahrál Pražský filharmonický orchestr. Srdce našince zajásá.
 
To je asi vše. I přes některé nedostatky se jedná o titul, který určitě nasadil laťku FPS akcí na Playstationu 2 o chloupek výš. Už teď se těším na pokračování, které je mimochodem jednou z nejsledovanějších her, které se chystají pro PlayStation 3.