Recenze hry: Mirror's Edge

Mirror’s Edge je originální a naprosto netradiční 3D akce z vlastního pohledu, kterou Electronic Arts vypustila v listopadu 2008 pro next-gen konzole a v lednu 2009 i pro PC.

Pod slovem 3D akce si člověk představí většinou klasickou střílečku nebo nějakou procházecí akci s mečem v ruce. Pokud řeknu, že v této hře nikoho zastřelit vyloženě nemusíte, někteří z vás si možná představí třeba Splinter Cell s jeho plížením ve stínech, kdy se protivníkům dá vyhnout nebo je omráčit. Mirror’s Edge ale žádná stealth akce není, odehrává se ve dne a na pomalou chůzi tu není ani tlačítko. Jestli jste o této hře ještě nic neslyšeli, právě by vám měla naprosto dojít představivost “vo co tady gou”.

Mám rád přirovnání, tak si teď jedno neodpustím a odskočím si pro něj do filmového žánru. Casino Royale je z mého pohledu nejlepší dosavadní bondovka. Jeho vrcholná a dechberoucí scéna se odehrává hned na začátku filmu v brilantně ztvárněné honičce, kdy Bond svého protivníka pronásleduje po vlastních nohou přes staveniště a oba aktéři, každý svým stylem a ve vysokém tempu, překonávají všechny možné překážky i výškové rozdíly. Představte si tuto scénu z vlastních očí a máte zhruba Mirror’s Edge.

Mirror’s Edge se odehrává v nijak přesně definované blízké budoucnosti, která není zrovna růžová (jak jinak). Společnost žije pod železnou pěstí totalitního režimu, který má vše pod kontrolou. Změny k tomu přitom přišly pozvolna. Mnozí si je neuvědomovali, nebo je vnímali, ale raději akceptovali. Ti, co se odmítli přizpůsobit, se brzy dostali na okraj společnosti a jsou pronásledováni. Jednou z těch, kdo tímto způsobem žije je i sympatická hlavní hrdinka Faith. Faith patří mezi tzv. Běžce, malou skupina lidí, špičkově vycvičených ve free runningu a parkouru. Své schopnosti využívá pro transport citlivých protistátních zásilek, které přenáší mimo dosah policie – po střechách a běžným smrtelníkům těžko dostupných místech. Situace se ale náhle zkomplikuje, když se její sestra stane terčem falešného obvinění z vraždy a následně na to všichni Běžci terčem nebývale tvrdých policejních opatření… Víc z příběhu nebudu prozrazovat.

Po spuštění vás prvně do očí udeří grafické zpracování, která je opravdu na špičkové úrovni. Město, na které budete po většinu doby hledět z perspektivy střech výškových budov, je ztvárněno s nebývalými detaily a rovněž s takovou správnou totalitně sterilní patinou (v první chvíli jsem si dokonce myslel, že jde o renderovanou animaci, než se kamera dostala plynule na místo odkud začíná hra samotná). Hned potom vám spadne čelist z rozpohybování Faith. Autoři si dali extra záležet a autenticita je v rámci možností maximální. Hrdinka zvládá celou řadu pohybů od ručkování, přes skluzy a parakotouly, nejrůznější triky jak překonat výškové rozdíly až po několik útočných komb a střelbu z ručních zbraní, které jí umožní zpacifikovat protivníky. To vše vypadá jedním slovem prvotřídně. Veškerý pohyb rukou, nohou i pády jsou zpracovány nejlépe ze všech her, které jsem dosud viděl a nemohu na nich najít byť jedinou chybičku. Zajímavě to doplňují i různé grafické vychytávky jako motion blur nebo rozostřování pozadí v situacích, kdy se váš zrak zaměří na nějaký blízký předmět.

Mise jsou napínavé, drží si vysoké tempo a málokdy vás nechají oddechnout. V jedné z nich (která má opravdu fantastický spád) budete pronásledovat třeba vašeho bývalého kolegu Běžce, který před vámi bude prchat. Tahle část mi mimochodem asi nejvíce připomněla zmíněnou bondovku. V jiné se třeba budete muset dostat přes lešení a rozestavěný interiér výškové budovy do nejvyššího patra, kde si máte vyzvednout a použít odstřelovací pušku. V této pasáži jsem měl už téměř závratě. Balancování, triky naprosto na hraně nebo za hranou proveditelnosti, trefování se na uzoučké průvlaky a k tomu pocit, že si velice brzy rozbiju ústa pádem z velké výšky, což se mimochodem taky dělo (díky bohu za velice dobře rozmístěné checkpointy) - každou minutu jsem si uvědomoval, jak moc velký magor by musel být člověk, který by tohle v reálu absolvoval.

Policie vám v průběhu hry začne čím dál tím víc dýchat na krk a nebudou to zrovna strážníci, kteří vás chtějí legitimovat, ale zásahové jednotky s povolením zabíjet. V takové chvíle máte možnost pokusit se utéct, zkusit je po jednom zpacifikovat pomocí nejrůznějších chvatů, případně si následně osvojit nějakou z jejich zbraní a zastřílet si. Střílení bylo zcela kupodivu to poslední, co mne na této hře bavilo a používal jsem ho jen v nezbytně nutných případech.

Pokud dohrajete příběhovou část hry, zábava zdaleka nekončí. K dispozici je celá řada „tratí“, na kterých můžete dokázat svůj um. Probíhat je budete podobně jako v hlavní části, soupeřem vám tu však nebudou policisté, ale protivník daleko záludnější – čas. Každá trať skýtá řadu možností, kudy se dostat k cíli přes nejrůznější střešní nádstavby, trubky, latě, stavební materiál, ploty, schody atd. Najít tu nejrychlejší cestu a zvládnout ji s minimem zaváhání je otázka pilného tréninku. Rozhodují maličkosti. Velká část překážek vás zpomalí, mnohdy stačí vzít to o 2 metry vedle a výsledek je o poznání jiný. Dosažené časy se dají srovnat s výsledky hráčů z celého světa. Dostat se kupříkladu na čas o třetinu horší než je nejlepší světový čas už není žádná sranda. Přiznám se, že závody mne chytly stejně jako hlavní část hry.

Vrátím-li se k ještě k technickému zpracování. Grafické hody jsem již nastínil, zvuková a hudební stránka hry se také nenechá zahanbit. Úvodní skladba a vlastně pilotní melodie patří mezi to nejlepší, co jsem v rámci moderní hudby ve hře slyšel. Namluvení je kvalitní a těžko najít výhrady.

Suma sumárum. Mirror’s Edge je pro mne mezi milionem klasických akcí démant třpytící se na několik kilometrů. Hra celosvětově příliš nesplnila prodejní očekávání, což vlastně docela chápu. Většina lidí chce hrát více méně stále to samé jen s drobnými změnami, přestože si neustále stěžují na neoriginalitu. Tohle je prostě jiná hra. Odmění jen ty, kteří se nebojí jít do něčeho nového. EA tleskám a jsem jim dokonce ochoten pro tentokrát odpustit přítomnou DMR ochranu „proti kopírování“, která mi jinak docela pije krev (DMR je přítomno jen na PC. Playstation 3 i XBOX360 jsou pochopitelně ušetřeny).

V hodnocení zvažte fakt, zda hra, kterou hodnotíte je skutečně žánrově to, co jste chtěli hrát. Dát kupříkladu hororu nízké hodnocení jen proto, že nemáte horory rád/a je slabý argument. Hodnoťte prosím jen hry v žánru, který si rádi zahrajete