Recenze hry: Soldier of Fortune: Payback

Za devatero horami, devatero řekami a devatero státními hranicemi žila byla v malém státečku slovenském firma, která se jmenovala Cauldron. Na svém kontě měla hry zdařilé (Chaser) i méně zdařilé (Knights of the Temple II) a dokonce ty, které tvořili všichni zúčastnění asi pod vlivem silných omamných látek (Gene Troopers). Ještě nikdy se jí ovšem nepodařilo zplodit takové neřkuli béčko, ale spíš žetko jako v případě Soldier of Fortune 3. A že měli kvalitativně, milé děti, rozhodně na co navazovat.

Hrdinou bez bázně a hany byl v prvních dvou dílech (které mají na svědomí věhlasní Raven Software) jistý John Mullins, reálně existující bývalý voják, který se také jako hlavní konzultant na obou dílech podílel (jenom asi nebyl nikdy v Praze - kdo hrál druhý díl, pochopil). Hrdinou třetího dílu je už osoba nereálná, nějaký Thomas Mason, což je asi dobře, jinak by zřejmě Johna Mullinse trefil šlak.

Soldier of Fortune: Payback nezažil před svým vydáním masivní reklamní kampaň, jak tomu bývá v poslední době zvykem. Naladit potenciální kupce mělo poměrně zajímavé video, které ukazovalo zejména nadměrnou brutalitu celé záležitosti. Série SOF si vždycky zakládala na realistickém modelu poškození, takže šlo třeba protivníkovi ustřelit ruku se zbraní a podobné srandičky, za které by nás hráče většina populace nejraději promptně odeslala do blázince. Nikdy však tento model nebyl hlavním lákadlem, neřkuli lákadlem jediným. Poměrně záhy po drobné zprávičce o tom, že se vůbec chystá nějaký třetí díl SOF jsme byli svědky zařazení této hry do budgetu. To ale znamenalo, že něco shnilého je v království Cauldronském.

Na začátku všechno vypadalo docela slušně. Dokonce jsem si po vzoru původního SOF mohl vybrat zbraně, které šly následně opatřit různými typy zaměřovačů či tlumičem. Ozbrojen po zuby jsem se v žoldu organizace The Shop počal probojovávat různými turisticky atraktivními místy jako Irák, Afghánistán, Barma atd. Nepřátelé začali houfně proudit, nastavená brutalita mne ovšem velice rychle omrzela (je velice nerealisticky ztvárněná, například zásah pistolí nebo puškou libovolné ráže nepříteli doslova anihiluje hlavu), naskriptované situace začali vystrkovat své ošklivé růžky a nepřátelé volali: „Podívejte, jak umíme krásně po trojicích vybíhat zpoza rohu, kde jsme ještě před několika vteřinami vůbec nestáli“. Na konci první epizody na mne čekal boss. Jsa oděn do kalhot a krátkého trička, zvládnul absorbovat vagón nábojů. Tu jsem pochopil, proč je na mise třeba brát zbraně, kterými disponují nepřátelé. Jinak totiž náboje dojdou, zbraň zahodím a musíte vzít zavděk tím, co zanechal padlý nepřítel. Tím pádem ovšem přijdu o vytuningované zbraně s tlumiči, optickými zaměřovači a podobnými srandičkami. Další boss byl „výrazně zábavnější“. Mimo to, že mu stále dokola dobíhaly identické posily, na mne střílel z obrněného transportéru a vydržel pro změnu absorbovat dva vagóny munice. Asi to bylo tím, že měl sako a kravatu, přeci jen to tričko s krátkými rukávy tak moc nechrání. Ostatní bossové snesli mraky granátů nebo ran z brokovnice do hlavy z jednoho metru, ale to už mě vůbec nepřekvapovalo. Co mě jenom trochu dostávalo, byl fakt, že já toho zdaleka tolik nevydržím. Střílet po dvacáté první do stejného bosse, který vydrží snad i zásah atomovkou, není bůhví jaká zábavička (hraje se tu na checkpointy, na quicksave můžete zapomenout). V jedné misi jsem měl také za úkol ochránil civilistu, který mne vedl k tajné chodbě. Jenomže to většinou nestihl, protože trpěl neuvěřitelnou sebevražednou tendencí nabíhat před hlavně pušek nedočkavých vojáků. O umělé inteligenci si tedy nechte zdát…

Na druhou stranu je graficky na co se dívat (kromě poslední epizody a nevzhledného přebíjení zbraní), jenom v menu hry si nic moc nenastavíte. A také je docela co poslouchat.

Podtrženo sečteno, hezká grafika, slušný zvuk, velký výběr zbraní, relativně různorodé lokace a na druhou stranu checkpointy, herní doba klasických pět šest hodin, neuvěřitelně naivní skriptování, neexistující AI, a bossové z titanové superslitiny dávají dohromady slušný podprůměr. Hrát se to dá, ale pro fanoušky původních dvou dílů je to jasné zklamání.

V hodnocení zvažte fakt, zda hra, kterou hodnotíte je skutečně žánrově to, co jste chtěli hrát. Dát kupříkladu hororu nízké hodnocení jen proto, že nemáte horory rád/a je slabý argument. Hodnoťte prosím jen hry v žánru, který si rádi zahrajete