Recenze hry: Starlancer

Vesmírný simulátor Starlancer z roku 2000 ukutila dohromady studia Digital Anvil (mají na svědomí výborný Freelancer) a Warthog (zajímavá FPS Mace Griffin Bounty Hunter nebo RTS Conquest: Frontier Wars) spolu s Chrisem a Erin Robertovými, autory legendární série Wing Commander. Hned v úvodním intru se dovídáme, že vesmír je ve 22. století polarizovaný obdobně jako svět v období Studené války. Z toho plyne spousta zajímavých reminiscencí na dobu, jež je snad definitivně minulostí (bojové stroje vyjma obrovských mateřských lodí připomínají svým designem spíše těžké stíhačky než rakety ladných tvarů), na stranu druhou se tvůrci opět nevyhnuli obvyklým klišé - Rusové jsou už zase zlí, oškliví a šílení a Spojenci dušínoidní, krásní a stateční. Rusové, mocnější než kdykoli v minulosti, útočí na Spojence na všech frontách a vy jste jeden z dobrovolníků, který má za úkol nedobrou situaci zvrátit.

Začínáte na jedné z největších mateřských lodí spojenců. V renderovaných sekvencích se můžete procházet po kajutě a malé části lodi. Kajuta obsahuje klasickou přihrádku na vyznamenání, tréninkový simulátor, lehce nadstandardně také přehrávač CD nebo počítač, na kterém si můžete přečíst zprávy, prohlédnout již přehraná videa, modely lodí nebo žebříček sestřelů. Když se rozhodnete začít misi, dostanete se na standardní brífink, kde vám sličná nadřízená vylíčí zběžně úkol mise. Nečekejte ale podrobný popis primárních a sekundárních úkolů typu ochraňte loď XY a zničte celou letku bombardérů Z. Na podobné podrobnosti je potřeba přijít za běhu mise. Následně si vyberete vhodný typ stíhače a výzbroj a hurá do boje. Samozřejmostí je, že jak postupujete příběhem, výběr lodí se rozšiřuje o další a další stroje, některé disponují automatickou střelbou při zaměření nepřítele, jiné umějí použít cloak (zneviditelnění), liší se také dobou, po kterou jsou schopny letět na přídavné spalování, nebo počtem podvěsů k umístění zbraní. Každý stroj také můžete vyzbrojit různými typy řízených a neřízených raket a přídavnými palivovými nádržemi.

V samotných misích mají Rusové téměř vždy velkou převahu, jak početní, tak technickou. Už v prvních misích z celkových čtyřiadvaceti vám Starlancer dá jasně najevo, že se nejedná o záležitost pro nezkušené hráče, ale spíš protřelé harcovníky. Pokud se spojí dohromady početní převaha nepřítele a místy ne úplně jasné zadání úkolu, kdy jsem občas naprosto netušil, co a proč dopadlo špatně (na mapu, možnost nahrání mise na video nebo detailní hlášení o objevení nepřátel jako v klasickém Tie Fighteru rovnou zapomeňte), tak není problém opakovat některé mise na nejlehčí obtížnost i desetkrát. Ukládat hru lze totiž pouze mezi misemi, takže by se alespoň sem tam nějaký checkpoint docela hodil, zvlášť, když některé mise vám zaberou přes dvacet minut. Nicméně byla by chyba kvůli tomuhle Starlancera zavrhnout, protože má vynikající atmosféru (až budete sestřelovat spousty ruských lodí, poslouchat komunikaci ostatních a výkřiky pilotů vybuchující stíhačů a bombardérů, budete vědět, o čem mluvím) a také rozmanitost misí, kdy v původně obranné válce nakonec dojde i na klasické útočné mise, ničení obřího iontového děla, čištění nepřátelské základny uvnitř asteroidu či hledání černé skříňky zničené lodi v zaminovaném pásu asteroidů. Dokonce si zalétáte v jedné diverzní misi v nepřátelském bombardéru. Autorům se navíc podařilo implementovat do designu misí několik výborných nápadů. Jednak můžete dvě mise v kampani zkazit a pokud přežijete, tak jedete dál, což se samozřejmě netýká případu, kdy omylem či záměrně sestřelíte vlastní loď - to vás postaví před popravčí četu. V téměř v každé misi můžete splnit celou řadu nepovinných úkolů a podle toho bude další mise jednodušší nebo těžší. Například zničíte teleportační bránu a nepřátelé nebudou v další misi tak početní, necháte si sestřelit některé důležité lodě a nepřátelé budou o to silnější, anebo pokud vám uprchnou některé nepřátelské mateřské lodě, tak se s nimi setkáte v dalších misích znovu.

Z grafického hlediska má Starlancer pochopitelně svá nejlepší léta za sebou, nicméně zvuky a hudba jsou stále na špičkové úrovni. Ke hraní budete pravděpodobně potřebovat joystick, Starlancer myš nepodporuje (myšleno ve hře, v menu myš pochopitelně funguje) a dá se sice hrát na klávesnici, ale není to pochopitelně úplně ono. Občas se mi stalo, že hra ve Windows XP spadla zpátky do systému, ale je to celkem známá chyba, která se dá odstranit zapnutím režimu kompatibility.

Starlancer tedy velmi pravděpodobně není určen pro nováčky na polích vesmírných simulátorů, nicméně je stylově hodně odlišný od ostatní produkce vesmírných simulátorů a zkušení hráči jistě hodí za hlavu mé výtky, vztažené především k obtížnosti a spartánskému zadávání úkolů a rádi půjdou zlé Rusy vykopat ze Sluneční soustavy.