Recenze hry: Tom Clancy's Splinter Cell - Double Agent

Musím se přiznat, že jsem ke čtvrtému dílu známé špionážní série Splinter Cell přistupoval lehce s despektem. Jednak má tento díl na svědomí místo montrealské pobočky Ubisoft Shanghai (pod jejich taktovkou vznikl v roce 2004 druhý díl Pandora Tomorrow, který mi přišel z původní trojice nejslabší), demo mi přišlo dost hardwarově náročné a ne úplně odladěné a navíc se série v tomto dílu měla z hlediska herních mechanismů posunout úplně někam jinam, než na co jsem byl z předchozích dílů zvyklý. Abych vás hned na počátku uklidnil, převážná většina mých obav se nenaplnila.

Stále hrajete za příslušníka tajné organizace Third Echelon, Sama Fischera, dobře známého z minulých dílů. Hned na začátku vám bude přidělen parťák (ano, šok číslo jedna, v předchozích dílech jste jednali zásadně na vlastní pěst bez dalšího rovnocenného člena týmu), na kterého máte dávat pozor a naučit jej špionážnímu řemeslu. Sam prohlásí něco o odchodu do důchodu a následuje efektní výsadek z letadla. Protože se první mise odehrává na Islandu, čeká vás také trocha plavání. S plaváním je spojena další zajímavost a tou je proražení ledu, strhnutí nepřítele do vody a jeho následná eliminace žabikuchem. Jestli se na tomto místě ptáte, co mají takové skopičiny co dělat v pomalé taktické plížící akci tak vězte, že jsem se ptal obdobně. Naštěstí takovýchto velice efektních, ale vysoce nešpionážních technik ve hře moc není, jinak by působily podle mého názoru dost rušivě. Každopádně ke konci mise vás čeká poměrně velký dějový zvrat a rovněž se tu poprvé setkáte s jednou z velmi podařených novinek, hackování totiž často probíhá ve formě jednoduché, ale zábavné minihry.

Po úvodní misi, kývnete na nejtěžší úkol ve své kariéře. Jako dvojitý agent musíte infiltrovat teroristickou organizaci JBA (John Brown’s Army), získat jejich důvěru, nasbírat spoustu kompromitujících materiálů a všechny členy organizace popohnat k zodpovědnosti (např. zcela zodpovědně jim prohnat kulku hlavou). Vaše infiltrace začíná ve vězení, kde právě probíhá vzpoura, musíte jako vězeň najít spojku z JBA a uprchnout. Tato mise se celá odehrává na denním světle a je určitě ze všech nejvíce akční, nicméně jedná se o zajímavé zpestření série. Také se zde poprvé setkáte s další novinkou, kterou je získávání důvěry. Protože pracujete současně pro NSA (jejíž částí je Third Echelon) a JBA, jejichž zájmy jdou často proti sobě, je potřeba si v některých momentech vybrat, u koho chce důvěru získat a u koho ztratit. Například JBA vám dá za úkol otevřít dveře všem vězňům, čímž vám vzroste ukazatel důvěry JBA, ale klesne u NSA, které se větší binec ve věznici pranic nelíbí. Pokud vám klesne u jedné z těchto organizací důvěra na nulu, mise končí neúspěchem. Po útěku z vězení se dostanete na základnu JBA, kde budete plnit rozmanité úkoly. Tyto úkoly jsou velice zajímavé tím, že se pohybujete v podstatě mezi kolegy, na které šijete boudu, což dělá s atmosférou divy. Na základnu se vrátíte ještě dvakrát, nicméně mezitím vás budou čekat ještě klasičtější mise. Tady opět autoři zabodovali, protože se podíváte do zasněženého ruského kotviště, kde se dostanete i na ledoborec, dále prolezete několik pater mrakodrapu v excelentní misi v Šanghaji (budete se dobývat v další povedené minihře do trezoru), vyhodíte (nebo taky ne v závislosti na vašem přesvědčení a straně, za kterou hrajete) do vzduchu zaoceánskou loď, pokojně se plavící v Karibiku a zavítáte také do válkou sužovaného hlavního města Zairu. Díky rozmanitosti prostředí není hra tak orientovaná na světlo a tmu (nebo spíš na tmu) jako minulé díly, nakonec jsem byl nucen uznat, že je to ku prospěchu věci.

Téměř na úplném konci hry se podle momentální důvěry a průběžných činů přikloníte k jedné nebo druhé straně. Hru lze tedy dohrát za obě strany, sice s minimem rozdílů, nicméně za NSA, za které jsem Double Agenta dohrál já, máte finální pidimisi k dobru. Měl jsem ze začátku trochu obavy, zda nebude hra díky tomuto mechanismu příliš frustrující, nakonec však nebyl na obtížnost Normal problém procházet téměř stále s maximální důvěrou, protože sekundárních úkolů na zvýšení důvěry byl dostatek. Tento prvek nicméně hodnotím také velmi kladně, nutí vás alespoň trochu přemýšlet nad morálností svých činů.

Technická stránka hry je ovšem kámen úrazu. Double Agent má opravdu krvavé hardwarové nároky (mělo se jednat o jeden z prvních next-gen titulů na PC), které jsou způsobené zejména tím, že se programátoři na optimalizaci naprosto vybodli. Za všechno mluví fakt, že ačkoli měla být hra optimalizovaná pro dvoujádrové procesory, tak na nich někdy blbne, cyklí se třeba animace vody, nakonec jsem byl tedy nucen jedno jádro vypnout. Nahrávací časy jednotlivých misí jsou u quicksavu ještě docela krátké, ale při nahrávání celé nové mise, třeba při dohrání předchozí nebo při spuštění hry, si můžete i se 2GB RAM jít pomalu vařit kávu. Z nějakého nepochopitelného důvodu se Kindžáza jako jediná nahrává dlouho i při quickloadu, takže je opravdu dobré se snažit tady moc neumírat. Určitě bych doporučil ukládat hru na více různých pozic, jednu misi jsem kvůli neustálému kažení uložených pozic hrál třikrát od začátku. Double Agent také relativně často padá do systému, blbne na některých grafických kartách a dělá problémy na monitorech s obnovovací frekvencí víc než 60Hz. Při odchodu ze hry se musíte vždycky podívat na nepřeskočitelnou animaci a celé hlavní menu by zasloužilo kompletně překopat. Mezihry můžete ovládat jenom na klávesnici (tam to ještě tak moc nevadí, ale u zadávání číselných kódů už to působí předpotopně). Také jsem zrovna nejásal nad velikostí ikon pro rozličné akce jako otevírání dveří, rozsvěcování světel  apod., které jsou v tomto díle čtvercové a rušivě obrovské, tedy daleko větší než v minulých dílech, což je opět výsledek nepříliš optimalizované konverze pro PC. To vše s posledním opravným souborem 1.02, přičemž další není na obzoru a rozhodně by nebyl na škodu. Na druhou stranu se je dost na co dívat díky použití kvalitního enginu a díky faktu, že se celá hra odehrává spíš na světle než ve tmě a v atraktivních, špionážně neokoukaných lokacích. Audiovizuální stránka je také velice kvalitní, hudební doprovod v hlavním menu se vám rozhodně vryje do paměti.

Přestože jsem nebyl avizovanými změnami na počátku vůbec nadšený, musím uznat, že Double Agent se herně hodně podařil. Je možné jej hrát více akčně, než předchozí díly, ale na druhou stranu vás k tomu nic nenutí, kdo se chce plížit a nepřátele jenom omračovat, možností má dost i za denního světla. Autoři se nebáli razantních změn v konceptu a všechny byly ku prospěchu věci. Díky atraktivním místům, podařeným mezihrám a systému důvěry, plížení se i za světla a atmosféře mohl být tento díl nejlepším z celé dosavadní série. Důvody, proč se jím nestal, jsou ryze technického rázu. Byla by určitě škoda, kdybyste jej netrpělivě zavrhli. Při Samových kaskadérských kouscích a následném útěku z nejvíce střežené místnosti celé série (opět Kindžáza) vám bude bušit srdce až v krku a ten pocit rozhodně stojí za to.

V hodnocení zvažte fakt, zda hra, kterou hodnotíte je skutečně žánrově to, co jste chtěli hrát. Dát kupříkladu hororu nízké hodnocení jen proto, že nemáte horory rád/a je slabý argument. Hodnoťte prosím jen hry v žánru, který si rádi zahrajete